Hlavní 120, Opava
605 383 553
info@erazim.cz

Martina Mrůzková

Svobodná demokratická základní škola

Martina Mrůzková
Martina Mrůzková

Odmala jsem se pohybovala mezi dětmi s handicapem. Největším učitelem mi byl a stále je můj těžce postižený bratr. Na něj nefunguje nátlak, manipulace, hrozba trestu a kupodivu ani vidina odměny. Kladně reaguje pouze na upřímné jednání, potřebuje vědět, že mu člověk rozumí, že jej chápe.

Brzy jsem zjistila, že ve známém „Žij a nech žít.“ je kus pravdy. Naučila jsem se nesoudit, nenálepkovat. Nebo spíš stále se o to snažím. Jezdila jsem na tábory, chodila na klubové schůzky (Klub rodičů a přátel tělesně postižených dětí) a s bratrem jsem trávila většinu času. Během studia na vysoké škole (samozřejmě obor speciální pedagogika) jsem dělala osobní asistenci. I nadále jezdila na tábory a různé odlehčovací pobyty. Díky tomu jsem absolvovala i několikero školení první pomoci.

Po studiu jsem pracovala v denním stacionáři pro osoby se středně těžkou a těžkou mentální retardací a kombinovanými vadami. Ke všem lidem přistupuji empaticky a s respektem. Je pro mne důležité vyslechnout a pochopit.

V současné době jsem matka na plný úvazek. Díky dětem se stále učím novým věcem a rozšiřuji si obzory. Ať už v oblasti výchovy, vzdělávání nebo obouvání či zdravotnictví. Ačkoli sama jsem byla na běžné základní škole spokojená, postupně mi ten systém vadil víc a víc. Jsem lačná po vědomostech. Ráda se dozvídám nové věci. Ale velmi mě stresuje to ostatní – zkoušky, eseje, prezentace před třídou. V klasické škole prostě není na výběr. Také jsem hodně četla, ale knihy jsem si chtěla vybírat podle sebe, ne podle povinné četby. Systém známkování mě celkem demotivoval. Co mě nejvíce zajímalo, nebylo předmětem učiva.

Teď je doba, kdy jde starší dcerka do školy. Byla jsem 6 let svědkem, co je dítě schopno se samo naučit, aniž by mu někdo jiný říkal, co musí dělat a jak nebo kdy. Když pominu, že se přirozeně dítě učí chodit, mluvit a žádná školička na to není, tak stejně přirozeně probíhá i další získávání znalostí a zkušeností s okolním světem. Dcerka je velmi bystrá a především zvídavá. Ona se ptá a já se snažím co nejlépe odpovědět.

A teď mám opravdu obavu, aby škola její zvídavost neutlumila. Když jsem pátrala po nejlepší škole pro ni, představovala jsem si takovou, kde by se bral ohled na její individualitu, na její potřeby pro získávání dalších znalostí. Myslím, že svobodná demokratická škola by byla přesně tou volbou, kterou jsem hledala. Ona se dokázala sama naučit číst i počítat. Prostě se ptala a zajímala.

A když se toto dokáže naučit ona, nevidím důvod, proč by to nemohlo zvládnout jakékoli jiné dítě. Proč by měly všechny umět číst zrovna v šesti letech? Proč by měli všichni umět to samé ve stejnou dobu? Rozhlédněte se kolem sebe, umíte všichni totéž? Umíte vše, co jste se učili na základní škole?

Nechci ovšem hanit běžné školy. Záleží také na atmosféře, kterou si tam společně učitelé s žáky vytvoří. Běžná základní škola je pro někoho dobrou volbou, ale určitě ne pro všechny. Svobodná demokratická škola v nabídce místních škol chybí.

Každý by měl mít možnost volby. Ráda podpořím vznik právě této školy, neboť její myšlenka je mi velice blízká.